Slavnostní zahájení výstavy "Jiří David, Luboš Plný: SEEN FOR ONESELF"

Jiří David je malíř, fotograf, autor drobných i monumentálních soch, instalací, videí, organizátor a kurátor výstav, dlouholetý umělecký pedagog, ale také veřejný intelektuál, který často vstupuje do mediálního prostoru a kriticky se vyjadřuje ke stávajícímu kulturnímu i občanskému diskurzu. Jeho umělecká díla byla vystavena v řadě světových muzeích, na mezinárodních uměleckých přehlídkách (opakovaně se účastnil Benátského Bienále), nacházejí se ve veřejných i soukromých sbírkách.

Jiří David se narodil v roce 1956 v Rumburku, vyrůstal v Děčíně a Ostravě. Po sedmi pokusech o přijetí ke studiu absolvoval Akademii výtvarných umění v Praze (studoval u Arnošta Paderlíka) a v druhé polovině 80. let dvacátého století započal svou dlouholetou bohatou a úspěšnou uměleckou kariéru. Jiří David společně se Stanislavem Divišem, Františkem Skálou, Michalem Gabrielem, Stefanem Milkovem, Zdeňkem Lhotským, Čestmírem Suškou, Petrem Niklem a Jaroslavem Rónou vytvořili v roce 1987 skupinu Tvrdohlaví, která je dnes pojmem (a školním učivem) v rámci dějin českého vizuálního umění. Společně se Stanislavem Divišem také organizoval polooficiální výstavy aktuálního umění, během kterých se konfrontovaly individuální i generační umělecké postoje, a které byly důležitou laboratoří umění probouzejícího se na sklonku totality do nových perspektiv.

Jiří David je vnímán jako jeden z nejvýznamnějších představitelů své generace, kterou bychom mohli charakterizovat jako postmoderní. Postmodernismus přinesl ztrátu stylu, diskontinuitu, fragmentárnost a proměnlivost identity a přesně taková je také charakteristika Davidovy tvorby. Jiří David je jako chameleón, který se neustále převtěluje do nových rolí. Každá jeho následující výstava se zpravidla zcela odlišuje od té předešlé, může to být série krajinomaleb, asambláž, konceptuální fotografický projekt, nebo monumentální instalace na střeše budovy (Trnová koruna na Rudolfinu nebo srdce na Pražském hradě a později také na budově Evropského parlamentu v Bruselu). David surfuje mezi médii i mezi styly. Jistá nevyhnutelná povrchnost (nebo je to lehkost?) takového přístupu je však vyvážena vždy přítomnou urputnou zaujatostí a angažovaností. Distance a sociální vybledlost se v tvorbě Jiřího Davida opakovaně střídá s nostalgií (narušováno občasnými záchvěvy obscenity a narcismu). Jeho díla jsou mnohovrstevnatá, překvapivá, materiálově a stylově „drzá“, interpretačně nejasná a otevřená. David vždy divákovi v určitém smyslu „uniká mezi prsty“.

Důležitou součástí působení Jiřího Davida na české umělecké scéně je jeho pedagogická činnost. V devadesátých letech minulého století učil na Akademii výtvarných umění v Praze v ateliéru Vizuální komunikace, kterým v té době prošli například Jiří Černický, Petr Pastrňák, Jakub Špaňhel, Jiří Skála, Marek Meduna a mnoho dalších později úspěšných umělců. V novém miléniu pokračoval (společně s Milanem Salákem v roli asistenta) jako pedagog v ateliéru Intermediální konfrontace na Vysoké škole uměleckoprůmyslové. I tady jeho ateliérem prošla řada výrazných osobností – za všechny například Laďa Gažiová, Julius Reichel nebo Roman Výborný.

Luboš Plný patří mezi nejvýznamnější představitele evropského Art Brut. Ve své práci využívá nejrůznější média – vytváří koláže, kresby, trojrozměrné objekty, realizoval řadu časově náročných konceptuálních projektů, provádí performance, které testují hranice možností lidského těla. Jeho umělecká díla se nacházejí v mnoha kolekcích soukromých sběratelů, ale také ve sbírkách významných institucí (např. Centre Pompidou). Práce Luboše Plného byly mimo jiné vystaveny v roce 2017 v kurátorované sekci Benátského Bienále.

Luboš Plný se narodil v roce 1961 v České Lípě. Dlouhá léta pracoval jako technik na dráze – už v té době vytvářel autodidaktické koláže s prvky dadaistického humoru, ke kterým využíval atributy, které ho bezprostředně obklopovaly. Plného tvorba od té doby (dodnes) vykazuje nepřehlédnutelné znaky „deníkovosti“.

Na přelomu osmdesátých a devadesátých let se dvakrát neúspěšně pokoušel dostat na Akademii výtvarných umění. Po tomto „klíčovém selhání“ se rozhodl pro institucionálně subverzivní projekt – vytvoření „paralelní“ akademické pozice. Dobu odpovídající standardní délce studia na AVU strávil na škole v roli nahého modelu při denní výuce kresby a modelování lidské figury. Podařilo se mu přesvědčit tehdejšího rektora, aby mu v závěru této mnohaleté performance předal oficiálně diplom opravňující Plného nosit titul „Akademický model“. Luboš si dokonce nechal vyrobit kulaté razítko s logem a nápisem Model Academique, kterým dodnes signuje své kresby a koláže.

Poťouchlé nabourávání zavedených institucionálních pravidel je oblíbenou strategií tvorby Luboše Plného. V jiném svém experimentálním konceptuálním projektu po celý rok označoval v tramvaji stále jednu jedinou stejnou jízdenku, aby se následně sám „udal“ dopravnímu podniku, zaslal jim svou fotografii a vyzval je, aby z něj vytvořili „cvičný cíl“ pro revizory.

Institucionálně kritickou performancí svého druhu bylo také absolvování kurzu pro hrobníky (2004), které Luboši Plnému teoreticky dávají oficiální povolení pohřbívat (nikdy nevyužité).

Některé performativní projekty Luboše Plného jdou až na hranu – pracoval například s popelem zesnulých rodičů (dílo je dnes ve sbírkách Centre Pompidou). Když podstoupil operaci štítné žlázy, požádal chirurga, aby průběh operace fotograficky dokumentoval a dal mu fotografie k dispozici. V roce 2003 si nechal sešít víčka, ústa a kůži na předloktí a vytvořil sérii znepokojujících fotografických autoportrétů. Jejich o dvacet let později vytvořené reinterpretace jsou součástí výstavy v Pražském domě.

Významnou linii tvorby Luboše Plného představují jeho minuciózní automatické kresby s využitím kolážovaných prvků – většinou z oblasti medicíny (výstřižky z anatomických atlasů a podobně). Pro tuto stále pokračující sérii je typické ornamentální rozvíjení opakujících se organických a geometrických prvků, jež je protkáno psanými poznámkami a tabulkami reperezentujícími obsesivně autorem kontrolovaný časový management vzniku kresby. Jednou z posedlostí Luboše Plného je neustálé přepočítávání data a dlouhých časových úseků na jednotky dnů – tyto informace pak vpisuje do svých kreseb a koláží.

Výstava v Pražském domě představuje také ukázky z prostorové tvorby Luboše Plného – jedná se o totemické objekty znázorňující muže a ženu, jejichž forma odkazuje k poetice antropologických muzeí a podobě jako autorovy koláže naznačuje Plného sympatie k surrealismu.

Jiří David a Luboš Plný se poprvé setkali v devadesátých letech na Akademii výtvarných umění – Jiří David zde působil jako vedoucí ateliéru, Luboš Plný stál na AVU modelem a ukázal tehdy Davidovi své amatérské umělecké experimenty, které mladého pedagoga ohromily. Od té doby je pojí přátelství a vzájemný respekt. Jejich životní trajektorie byly odlišné (jeden v roli „insidera“, druhý v roli „outsidera“ umělecké scény), ale oba nakonec dosáhli na poli uměni signifikantních úspěchů.

Po léta oba toužili udělat někdy společnou výstavní prezentaci, na níž by vzájemně konfrontovali svou tvorbu. Výstava Seen for Oneself je naplněním této touhy.

(AUTOPSY verb. Etymology. from Greek autopsia "the act of seeing with one's own eyes," from aut- "self" and opsis "sight," from opsesthai "to be going to see" — related to optic.)

Oba autoři na výstavě prezentují několik sérií. Jejich společným jmenovatelem je fragmentárnost a mnohovrstevnatost, ale také jistá hermetičnost. Práce s brikoláží, iracionálnem, divností, obscenitou, masochisticky exaltovanou tělesností, sklon k experimetu a silně subjektivním quasi-analytický přístup ke skutečnosti je vlastní oběma autorům. Jakoby v sobě Jiří s Lubošem měli současně soudního prosektora i naivního leteckého modeláře. Oběma je společná obsesivita s jakou přistupují k světu a především k tvorbě. Vyzařuje to z práce obou českých umělců, ale musí to být jasné každému, kdo se s nimi osobně setká - Jiří David i Luboš Plný doslova žijí „věcí umění“, umění je jejich identitou a bytostnou potřebou.

(TO BE WITH ART IS ALL WE ASK Gilbert & George)

„Tvůrčí přetlak“ obou autorů se ostatně příznačně projevil během přípravy výstavní prezentace v Pražském domě - v podobě cadavre exquis - společné „automatické“ kresby Jiřího Davida a Luboše Plného. Podkladem pro kresbu se stala zdarma distribuovaná turistická mapa Bruselu. Dílo (patřičně adjustované) je součástí expozice. Autoři se tak symbolicky (podvědomě) vyznali ze svého incestního vztahu k surrealismu, jehož je Brusel (stejně jako Praha) jedním z hlavních měst.

Za další projev „kreativní surprese“ (ale též donkichotského zápasu za neutuchající institucionální kritiku) se dá považovat také čerstvé zformování nové umělecké skupiny s existenciálně naléhavým názvem Zbyteční muži (Useless Men), kterou Jiří David a Luboš Plný oficiálně založili v rachotu a troubení tisícovky traktorů (John Deer atd.) nespokojených belgických zemědělců během pobytu v Palmerston Avenue (alespoň tak Jiří David anoncoval na svém facebooku).

Brzy prý bude vydán Manifest.

Milan Mikuláštík, kurátor výstavy 2024

Výstava potrvá do 29. 2. 2024. Návštěvu si laskavě rezervujte na: praguehouse@praha.eu.