Slavnostní zahájení výstavy: JIŘÍ PETRBOK: IS THIS EVEN POSSIBLE?!

Jiří Petrbok je svou podstatou mystik a alchymista. Psychologické pozadí jeho děl rámuje zájem o jungovské archetypy, které ho provázejí na cestách vlastním podvědomím. Společně s těmito nevědomými a neplánovanými světy se na plátno dostává množství „obyčejných věcí“ z umělcova okolí, aniž by sám měl kontrolu nad samotným procesem jejich spojování, skládání či naopak rozkladu. Na počátku tak stojí určitý počet ingrediencí, ze kterých umělec ve složitém procesu zčásti vědomé a zčásti nevědomé tvorby vaří výsledný pokrm. Nekonečná imaginace se v díle Petrboka přirozeně prolíná s předmětnými formami, přičemž sám umělec se mnohdy označuje spíše za sochaře než malíře. A vůbec nevadí, že netesá do kamene a netahá pytle sádry. Jiří Petrbok zkrátka netvoří obrazy, ale sochy – bytosti. A ty si v daném prostředí žijí svým podivným, egoistickým, mnohdy neurvalým způsobem. Mohlo by se zdát, že neberou ohledy na své okolí ani na diváka, ale oni o něm moc dobře ví, dokonce na nás někdy přímo hledí, provokují. Jsou to zvláštní oživlé figuríny se zbytkem lidskosti, fantómy naplněné děsivými vlastnostmi, ohrožující vše kolem a sami se ocitající v tíživých situacích neschopni dýchat, hýbat se, vidět. Jejich těla jsou vystavována neviditelnému mučení – protahování na neviditelném skřipci, rozpouštění neznámými chemickými látkami, spalování neuhasitelným ohněm. Prostředí, ve kterém se pohybují, je povětšinou reálné. Umělec vytvoří prostor, do kterého naveze sochy a další „harampádí“ a vzniká objekt nesoucí nespočet odkazů, symbolů, metafor. Divák je srdečně zván na návštěvu, aby zde prožil vše silně znepokojující a zároveň úžasně bláznivé. Přítomnost reálných užitkových věcí je pro Petrboka důležitá. Předměty, jako jsou vrtačky, vysavače, košťata, fény, rukavice, posilovací stroje, skafandry či plynové masky, jsou záchytnými body, které pomáhají umělci neztratit kontakt s realitou, i když v kontextu obrazu tyto svým původním charakterem praktické věci jaksi selhávají. Jsou ovšem také součástí nezbytně přítomného humoru a ironie, které nás povzbudí vždy, když už přestáváme doufat. Typické je pro Petrboka také užití motivů děl jiných umělců, ať už z historie či současnosti. Začlenění soch bratří Chapmanů či fotografií Cindy Sherman je tak trochu schválností a dokresluje fantaskní a zároveň reálný obraz plný archetypálních obsahů. Nezvyklé a extrémní formáty děl odkazují k Petrbokově zájmu v přechodových obdobích dějin umění. Úzká a nepoměrně vysoká plátna spolu s divokou barevností, porušováním symetrie a deformací silně připomínají principy manýrismu. Zjevná je také hudebnost děl. Jednotlivé prvky v obraze nám mohou připomenout tóny, které umělec jako skladatel přidává či ubírá, a v živé energické tvorbě do sebe odvážně mixuje drsné a skřípavé zvuky death metalu s jemně ušlechtilými tóny klasické hudby. Tak nám mohou některé bytosti na Petrbokových obrazech připomenout samotného autora, který se jako smyslů zbavený pohybuje se svými fantómy po ateliéru, aby tento okultní tanec v mžiku vyměnil za poklidné, až duchovní proplouvání vesmírem nevědomí. Kristýna Jirátová, kurátorka výstavy

Jiří Petrbok (nar. 1962) studoval v letech 1984 až 1990 na Akademii výtvarných umění v Praze u prof. Radomíra Koláře a prof. Jiřího Sopka. Od roku 1995 zde působil jako odborný asistent v ateliéru kresby prof. Jitky Svobodové. Od roku 2011 až do letošního roku tento ateliér vedl. Dílo Jiřího Petrboka je zastoupeno v četných významných sbírkách, například v Národní galerii v Praze, v Galerii hl. města Prahy a v dalších soukromých sbírkách v Čechách i v zahraničí. Má za sebou velké množství výstav v ČR a vystavoval také v zahraničí po boku mezinárodních hvězd, jako jsou bratři Chapmanové nebo Maurizio Catellan. Žije a pracuje v Praze.