Mezi prachem a šepotem listí

Tento historický pohyb ukazuje, jak se lidstvo pokusilo oddělit od přírody, přestože je stále její součástí. Na straně druhé hledí příroda – země, půda a přírodní materiály – jako základní prvek lidského bytí, který je často přehlížen ve prospěch technologického pokroku. Tento zdánlivý kontrast se v projektu stává výchozím bodem k otázkám o našich vazbách k prostředí, jež nás obklopuje, a o našem místě v ekosystému.

V rámci výstavy se objevují dva odlišné přístupy autorů a autorek. Někteří z nich se přímo zaměřují na bývalý genius loci Pragovky – zkoumají paměť místa skrze omítky, otisky a vrstvy prachu, které se stávají svědectvím minulosti a stopou času. Jiní naopak využívají materiály spojené s rukodělností a sochařstvím, avšak s lehkou ironií a humorem reflektují narušené přírodní systémy, které člověk deformoval a zničil a následně v nich musí znovu hledat stabilitu a smysl. Další autorstvo se soustředí na industriální minulost bývalé Pragovky – analyzují její tovární historii a její proměnu v postindustriální prostoru, která v sobě nese stopy minulých životů, práce a kolektivní paměti. Skrze tyto různé polohy tak výstava zkoumá, jaké stopy zanechává lidská činnost a jak příroda i industriální krajina neustále formují naše vnímání prostoru a času. Název „Mezi prachem a šepotem listí“ odkazuje právě na tuto dvojí povahu místa a jeho proměn. Prach symbolizuje minulost Pragovky jako industriální budovy, ale také konkrétní fyzickou hmotu, se kterou někteří autoři a autorky přímo pracují – otisky a prach jako nositelé paměti a času. Šepot listí naopak evokuje pomíjivost a ztrácení přírody jako takové, přírodních zvuků v městském prostředí. Tento jemný, téměř zapomenutý zvuk listí se stává symbolem přírodního světa, který postupně mizí pod náporem gentrifikace a urbanizace. Tak jako je prach z továrny tichým svědkem minulých epoch, šepot padajícího listí připomíná, že přírodní rytmy a zvuky jsou stále přítomné, i když často přehlížené nebo potlačované.

Výstava nabízí prostor nejen k reflexi vztahů mezi člověkem, strojem a přírodou, ale i k zamyšlení nad naší odpovědností vůči životnímu prostředí. Onen konflikt tak rezonuje i v názvu výstavy, kde je zachycena atmosféra staré továrny, která již neslouží původnímu účelu, a přírody, která stále tiše naslouchá a je trpělivá. Jen co se mění, jsou roky, léta a staletí, kdy listí opadává a prostředí se proměňuje. Výstava se tak stává vizuálním zážitkem a zároveň i výzvou k přemýšlení o hodnotách, udržitelnosti a sdílené zodpovědnosti za svět, který společně formujeme.