Vernisáž výstavy: Klára Sedlo - VOYNICH’S FLOWERBED

Rok 2025 znamená pro českou malířku Kláru Sedlo významný krok v její kariéře – svou tvorbu představí na sólové výstavě v Pražském domě v Bruselu. Vernisáž se uskuteční 22. ledna 2025 v 19:30 a nabídne propojení nových i starších děl inspirovaných tajemným Voynichovým rukopisem. „Tento projekt mě provází už několik let a mám velkou radost, že ho mohu představit v tak prestižním prostředí,“ říká Klára Sedlo. Do Bruselu se vrací po několika letech – poprvé zde vystavovala jako součást skupinové výstavy projektu AVU, tehdy ještě jako nejmladší účastnice. Od té doby její kariéra nabrala nový směr.

Klára Sedlo, absolventka pražské AVU, je známá nejen svou osobitou tvorbou, ale také aktivní komunikací na sociálních sítích. Studovala malbu u Michaela Rittsteina a kresbu u Jiřího Petrboka. Její díla s prvky magického realismu často zobrazují podivné stránky světa – od monster až po surrealistické scény, které odrážejí vnitřní stavy autorky.

Výstava spojující historii a současnost

Návštěvníci se mohou těšit na 40 obrazů, rozdělených do dvou tematických okruhů. První zahrnuje nová díla, mezi nimiž vynikají velká květinová zátiší inspirovaná právě Voynichovým rukopisem. Druhý okruh přináší starší práce, včetně úplně prvního obrazu z cyklu, který před několika lety odstartoval autorčinu fascinaci touto záhadnou knihou. Voynichův rukopis, záhadný středověký text spjatý i s Prahou, fascinuje Sedlo už léta. Tajemné písmo a ilustrace, které se nikomu nepodařilo rozluštit, se v jejím podání mění na realisticko-magické obrazy. Ty kombinují renesanční tradici s moderními prvky – například Tancující rostlina zachycená v rozfázovaném pohybu na pomyslných filmových políčkách, anebo Vstup do podzemí, kde kompozice rostlin připomíná menu počítačových her.

Tajemství a inspirace

Výstava slibuje jedinečný zážitek nejen pro milovníky umění, ale také pro všechny, které láká historie, mystika a tajemství. „Doufám, že se divákům bude výstava líbit a odnesou si z ní stejný pocit, jako z prohlížení záhadného rukopisu,“ vzkazuje návštěvníkům Klára Sedlo.

Otázky pro Kláru Sedlo:

1. Jak jste se poprvé setkala s Voynichovým rukopisem a čím vás tak fascinoval, že se stal klíčovým motivem vaší tvorby? První setkání si nevybavuji – muselo to být v nějakém záhadologickém pořadu nebo časopise. Moje babička tento žánr milovala, takže jsem byla v záhadách všeho druhu zběhlá. Myslím ale, že na rukopis jsem narazila až později, někdy v pubertě. Kdybych se s touto konkrétní záhadou blíže setkala jako dítě, určitě bych si to pamatovala velmí výrazně. Každopádně , ta fascinace přišla i tak, a ještě se znásobila, když jsem dostala do ruky přetisk Voynichova rukopisu, který u nás vyšel- jsou to doslova otištěné skeny, takže máte pocit, že si listujete opravdovým rukopisem. Díváte se na stránky popsané neznámým neorzluštěným jazykem, a na skici zvláštních neexistujících rostlin. Tehdy jsem věděla, že rostliny z rukopisu prostě musím namalovat. A tak jsem se na to vrhla – hlavní myšlenkou celé série je převést jednoduché nákresy z rukopisu do olejomaleb, tedy do podoby, jak by rostliny mohly vypadat, kdyby skutečně existovaly. Představuji si, že znovu rekonstruuji to, co autorka nebo autor rukopisu viděl/a a snažil/a se zachytit.

2. Můžete popsat, jak se vaše interpretace Voynichova rukopisu proměňovala během let? Na začátku to byly hodně popisná zátiší v barokním světle. Snažila jsem se co nejpřesněji držet nákresů v rukopise a užít si práci se světlem a objemem. To vlastně dělám na některých plátnech doteď. Každá rostlina je jiná, takže je to pokaždé něco nového. V průběhu let jsem ale zkoušela experimentovat a rostliny z rukopisu různě posouvat – stále se držely předlohy, ale najednou rostly v lese, na polích, postupně začaly levitovat v prostoru, nad krajinou, a v posledním roce získaly těla. Maluji průhledné světelné postavy, nejčastěji to jsou alegorie slunce a měsíce, a jejich vnitřním orgánem, srdcem, je právě vždy jedna rostlina. No a nejnovější posun jsou květinová zátiší – rostliny z rukopisu jsem nařezala a dala do vázy, více druhů najednou. Už nedělám popisná zobrazení se všemi lístky a kořeny. Tady je ve váze ustřihlý list ze strany 40, támhle stonek s květem z listu 58, společně s bobulemi ze strany 93. Tato zátiší už nejde snadno přiřadit k jedné nebo dvěma rostlinám, jsou to kytice.

3. Jak probíhal výběr starších děl, která budou na výstavě k vidění? Máte k některému z nich osobní vztah? Nejzásadnější zapůjčené dílo je rozhodně úplně první rostlina z cyklu. K té mám, z pochopitelných důvodů, velmi silný vztah – celé to odstartovala. Myslím, že to, že na výstavě visí, je velmi symbolické.

4. Co pro vás znamená návrat do Pražského domu v Bruselu po letech? I to je vlastně velmi symbolické. Když jsem byla na AVU, ještě úplný nováček ve druhém ročníku šestiletého studia, byla jsem vybraná na skupinovou výstavu právě v Pražském domě v Bruselu. Výstava se jmenovala Přirozený svět a kurátoroval ji Petr Vaňous. Pro mě to tehdy byla docela zlomová věc, že si z celé školy vybral šest lidí a já jsem mezi nimi. Byla jsem dokonce nejmladší. Byl to pro mě tehdy neuvěřitelný pocit. Takže bych řekla, že Pražský dům v Bruselu byl pro mě tehdy docela zlomový, a je vlastně i nyní, protože je to poprvé co uceleně prezentuji Voynichův cyklus, svou asi zatím nejobsáhlejší sérii, mimo ČR.

5. Jaké emoce chcete prostřednictvím svých obrazů v návštěvnících vyvolat? Jakou roli v celé výstavě hraje mystika a tajemství Voynichova rukopisu? Chci aby návštěvníci odcházeli s pocitem, že v našem světě existují prostory, které jsou na hraně reality. Tenhle pocit se snažím zachycovat ve všech svých obrazech – figurálních, snových i v sérii rostlin. Šťouchám do lidského podědomí. Asi to souvií s tím, že mám ráda záhady. Mám ráda, když se realita setkává s fantazií, když fantazie utváří příběh a ten utváří realitu, ty pomyslné hranice mezi skutečností a neskutečností,. To je totiž jeden z asspektů, které mne na rukopisu fascinuje nejvíc. Je to totiž skutečná záhada. Když ho antikvář Voynich na konci 19.století našel v Itálii - mimochodem, Voynich je pouze objevitelem, autor nebo autorka není známá/ý - byl rukopis taková záhada, že bylo těžké racionálně přijmout jeho existenci. Spousta lidí se knihu snažila vysvětlit tím, že je to podvrh, který sám Voynich vyrobil. Samozřejmě. Taková obskurní kniha nemůže existovat. Je to až příliš fantaskní. Jakési mimozemské rostliny a neorzluštitelné písmo... Jenže mnoho let po Voynichově smrti byl rukopis podroben radiokarbonovému datování. A ejhle. Byl ze začátku 15. století. Voynich ho nevyrobil. Něco nabouralo náš každodenní obraz reality. Do racionálního světa, který musí dávat smysl, vtrhl bizarní rukopis jehož samotný obsah i existence smysl nedává.
   Voynichův rukopis tak perfektně dělá to, co tak ráda vytvářím i zachycuji – vše fantatické a bizarní, co šťouchá do našeho racionálního obrazu každodennosti. Upřímně, myslím, že až rukopis jednou někdo rozluští, přijdeme tím o skvělou záhadu. Někdy ze srandy říkám, že kdybych ho rozluštila já, nikomu bych to neřekla.

6. Plánujete s tímto tématem pracovat i v budoucnu, nebo se chystáte na nový výtvarný cyklus? Kromě Voynichova rukopisu pracuji i na dalších cyklech – na konci roku 2024 to například byly obrazy inspirované starými tarotovými kartami, o rok dříve malby zachycující příběh mého alter ega, londýnské věštkyně Fogbow. Kromě rukopisu teď pracuji na nové sérii, bude opět příběhová, pracovní název je Opičí dívka. Každopádně práce na rukopise nekončí, ještě zbývá zpracovat část rostlin a pak se vrhnu na další část rukopisu, figurální.

Výstava je k vidění od 23.01. do 13.02.2025. Rezervace: praguehouse@praha.eu