Historie Pražského domu

Pražský dům byl postaven v letech 1897–1899 (jako většina domů v této ulici) význačnými belgickými architekty M. Bosmansem a Henry Van de Veldem, de facto jako jejich první společné dílo pro známou belgickou rodinu zubařů Van Stratum. V této rodině se dědilo zubařské řemeslo z generace na generaci (již od roku 1840) a soukromou ordinaci navštěvovala vždy elitní klientela. Poslední generace poskytovaly své služby mj. i významným průmyslníkům (např. rodina Solvay), některým členům královské rodiny a v dnešní době taktéž vysokým úředníkům evropských institucí.

Dům pražského zastoupení „Pražský dům“ se nachází v blízkosti evropských institucí mezi dvěma krásnými náměstími Marie-Louise a Ambiorix. Tato náměstí tvoří dohromady s Avenue Palmerston jeden parkový celek, harmonicky propojený systémem fontán a jezírek. Náměstí Marie-Louise vzniklo v roce 1875 v rámci plánu rozvoje oblasti dle návrhu architekta Gédéona Bordiau. Náměstí bylo obýváno belgickou elitou, tzn. v té době především bohatou aristokracií. Za zmínku stojí například v historických mapách či na dobových rytinách zaznamenaný kardinálův zámek, stávající na okraji největšího z rybníků, které zásobovaly celou okolní oblast vodou. Pro tento účel zde byl již v 15. století instalován důmyslný systém čerpání vody, který byl na sklonku 19. století nahrazen parním strojem. V průběhu staletí byla soustava rybníků zmenšována a postupně zasypávána, až se z největšího do dnešních dnů zachovalo pouze jezírko tvořící střed náměstí Marie- Louise.

Dozajista si každý návštěvník Bruselu povšimne mnohdy smutného kontrastu vedle sebe stojících budov naprosto odlišného architektonického stylu. Na jedné straně stojící secesní klenot a hned vedle o celou výšku převyšující „moderní“ betonová rezidence coby hezčí provedení panelových domů. Toto je jeden ze základních znaků benevolence vůči architektonickému a urbanistickému dědictví Belgie, který se projevoval velmi podobně jako v Čechách v dobách reálného komunismu. Pro představu lze uvést poboření několika nádherných stavebních skvostů architekta a zakladatele stylu Art Nouveau Viktora Horty v sedmdesátých letech.

Naštěstí zatmění mysli a poblouznění po všem novém nezaplavilo mysl všech zainteresovaných a tak 14. července 1994 bylo mnoho významných budov klasifikováno jako historicky cenné a státem chráněné. Není náhodou, že právě Pražský dům – sídlo pražského Zastoupení – se od této chvíle ocitá mezi nejprestižnějšími památkami, zapsanými v první řadě.

Jak již bylo zmíněno, avenue Palmerston, kde se nachází Pražský dům a obě přilehlá náměstí Marie-Louise a Ambiorix, byla a je významnou rezidenční čtvrtí, tedy rovněž celá tato zóna byla klasifikována jako „zone d´interrét culturel, historique et esthétique“. Není bez zajímavosti, že v horní části parku, kde se protínají dvě z hlavních ulic tvořící s parkem symbolický kříž, byla v urbanistickém plánu navržena stavba baziliky umístěná do středu náměstí Marguerite. Z tohoto záměru však sešlo, a tak se ve změněném návrhu vystavěla dominantní bazilika na Kokelbergu v protilehlé části Bruselu.

Tradiční rozvržení bruselských domů, které bylo aplikováno taktéž při stavbě tohoto domu, je charakteristické tím, že každé podlaží mělo předem určený užitný charakter. Suterén, spíše snížené přízemí z větší části pod úrovní terénu, byl vyhrazen domovnici a služebnictvu a byl přímo propojen s kuchyní a spíží nacházející se ve stejné úrovni.

Přízemí, jako reprezentativní prostor určený pro přijímání návštěv, bylo vždy nejlépe a nejhonosněji vybaveno a přímo odráželo bohatství a společenské postavení majitele. Místnosti v prvním podlaží byly určeny k rodinnému životu majitelů nebo také jako další menší prostory pro společnost. Velikost místností se zmenšovala úměrně počtu podlaží. Čím vyšší dům a bohatší majitel, tím více bylo místností určených pro společnost. Další podlaží byla postupně určena jako ložnice majitelů, výše pak byla ložnice hostů a podkroví bylo vyhrazeno pro děti nebo opět pro služebnictvo. Bruselské domy, dle zvyku vystavěné na úzkých parcelách s vysokou fasádou, mají obyčejně půdorys obdélníku nořícího se do hloubky domovních bloků, které obtáčejí rozparcelované zahrady skryté uvnitř.

Krátký výčet nejdůležitějších realizací architektů M. Bosmana a Henry Van de Veldeho:

  • Bureau de la société Solvay – Ixelles 1883
  • Hôtel de monsieur Résimont – Bruxelles 1898 – Maison de Prague
  • Résidence d’ Alfred Solvay – Watermael-Boisfort 1898
  • Institut de Sociologie – parc Léopold de Bruxelles 1901
  • Ecole de Commerce – parc Léopold de Bruxelles 1903
  • Gare maritime de Tour et Taxis – Bruxelles 1902 – 1910

Pražský dům byl navržený dle tradiční kompozice domů mezi roky 1870 až 1914, ale s tím rozdílem, že tento vzorový plán je neobyčejně zbytnělý. Ve starých, pozoruhodně vykreslených plánech k tomuto domu, které jsou uchovány v Archivech města Bruselu, se také nachází žádost o povolení k výstavbě domu, vložená 26. ledna 1898 prostřednictvím madame Résimont. Následně jí byla 1. března doručena listina umožňující výstavbu.

Při prvním setkání s pražským domem a při zevrubném pohledu z ulice si mnozí řeknou: „Ano, je to klasický bruselský dům jako každý jiný.” O to větší je však vaše překvapení, když do domu vstoupíte a začnete objevovat krásu jeho interiérů, které překvapují svojí rozlehlostí i znalce původního stavitelství a architektury.

Čtyřposchoďový dům pražského zastoupení se suterénem a zahradou patří mezi významné stavby belgického eklektismu, architektonického stylu inspirovaného vícero stavebními slohy a obdobími.

Fasáda domu je vystavěna z bloků šedého vápence a pískovce. Šedý vápenec místními nazývaný „Belgický modrý kámen“ byl a je velmi oblíbeným, honosným stavebním materiálem, v minulosti využívaným obzvláště zámožnými zadavateli staveb na velké reprezentativní a společensky významné budovy. Celý zbytek tohoto domu je vystavěn z dalšího tradičního materiálu, z červených pálených cihel. Z velmi pečlivě provedených původních plánů můžeme vyzvědět, že pro dům bylo 12. února 1898 navrženo ještě jedno patro pod střechou, které nebylo nikdy realizováno.

Hned za masivními dubovými dveřmi se ocitnete ve vysoké vstupní hale, která je obložená bílo-šedým mramorem podobně jako schodiště, a zde můžete obdivovat mistrně provedené obrazy na stěnách. Jsou to plátna, přilepená přímo na stěnu, se symbolikou lvích hlav, imitující staré historické mozaiky. Za zmínku také stojí krásný držák deštníků z mosazi umístěný před zrcadlem.

Snížené přízemí, v současnosti sloužící coby galerie, bylo obýváno služebnictvem a sloužilo jako zázemí pro co nejlepší chod domu. Přední místnost s okny určená pro služebné, orientovaná směrem k Avenue Palmerston, byla obytná a z ní vyúsťuje boční schodiště vedoucí přímo k hlavním vstupním dveřím v hale. Další dvě podlouhlé místnosti byly využívány coby sklad potravin a piva. V zadní největší místností s původní dlažbou, obkladem a mohutným krbem bývala kuchyně a v ní další z pozoruhodných vymožeností movitých majitelů,  skrytý výtah hotových jídel, přístupný v přízemí pouze z chodby tak, aby majitelé a jejich návštěvníci dlící v salóně či v jídelně nebyla ničím vyrušována. Dále se ve sníženém přízemí nacházela prádelna, ještě jedna velká externí spíž a součástí také byla a je objemná cisterna na dešťovou vodu. Veškeré tyto prostory byly zaklenuty obloukovou klenbou.

Ze suterénních prostor nalézajících se pod prostory galerie nelze opomenout sklep na víno, oplývající těmi nejlepšími vlastnostmi, jaké lze od vinného sklepa očekávat.

Samostatnou kapitolou podzemních prostor je pak kotelna a vůbec systém vytápění neobyčejně dobře a důmyslně navržený. Vytápění již od prvopočátku užívání domu bylo centrální s mohutným kotlem na uhlí a velkým sklepem sahajícím až k silnici před domem. Zde v místě chodníku byl otvor pro jeho doplňování. Teplo bylo rozváděno skrze páru průduchy ve zdech do všech pater a místností. Otvory pro rozvod tepla s ozdobnými mřížkami je stále možno vidět ve většině místností. Ukázkovým příkladem obdobného systému vytápění je Katedrála Svatého Kříže v Orleánu. Avšak od tohoto způsobu vytápění, který byl hojně používán k vytápění, i zámků bylo upuštěno na začátku padesátých let a poté byl nahrazen levnějším a méně prachem zanášejícím prostory, topením na mazut. Vytápění mazutem je v Belgii stále dosti využívaným zdrojem tepla, i když, ne již tak levným jako v prvopočátku. Pro zajištění skutečného komfortu v chladných měsících byla každá z místností navíc vybavená krbem, velikostí a krásou uměleckého ztvárnění odpovídající účelu toho kterého prostoru. V současnosti je dům vytápěn plynem a z krbů jsou funkční tři.

Přízemí, nejkrásnější z prostor Pražského domu, bylo dle tradičního uzpůsobení koncipováno na tři místnosti jdoucí v řadě za sebou. Středová místnost byla tedy odkázána na denní osvětlení přicházející z oken dvou přilehlých místností. Tento deficit vyřešili oba architekti prolomením přední a zadní fasády velkými okny. Výška přesahující 5 metrů reprezentuje absolutní rekord v městské čtvrti. Reprezentativní prostor přízemí tvořící jeden celek mající délku 19 metrů byl názvy rozdělen na „Růžový salónek, jídelnu a zimní zahradu“.

Růžový salónek charakteristický neo-renesančními nástěnnými výjevy čtyř ročních období se velmi dobře snoubí s čalouněným salonním nábytkem a krbem z bílého mramoru. Pro účely oddělení Růžového salonku od jídelny byly do bočních stěn zapuštěny skryté pojezdové dveře využívající se dodnes. Jejich zavřením vzniká velmi útulný prostor olemovaný zrcadly, nástěnnými a stropními malbami.

Jídelna s majestátním krbem uprostřed drží další z nesčetných prvenství, která tento dům vlastní. Je to především jeho prostorová dimenze, která obecně v domech tohoto typu nepřekračovala délku 4,5 metru. Tato je zde reprezentována rozměry 8,4 x 5,6 m. Toto řešení při šíři stavební parcely 8,8 m nebývalo příliš běžným. Ba naopak zadavatelé dávali přednost využít šíře určitých parcel k začlenění širokého vjezdu či vstupu redukujíc tak velikost užitných prostor. Zde dosažený výsledek stylu architektury konce XIX. století měl své limity estetické a technické neboť by nebývalo bylo možné ještě více zvětšit navržené místnosti, a to z důvodů zákazu užít tradiční materiály překračující povolené limity. Byly to například nosné trámy s maximální možnou délkou osmi metrů. Původní mobiliář jídelny: krb, skříně, nebo velký jídelní stůl, vše neobyčejně precizně vyrobeno v nedalekém Mechelenu proslaveného nejlepším vyráběným nábytkem. Zmíněný nábytek zůstal nedotčen do dnešních dnů. Ne náhodou může být nazýván klenotem tohoto domu harmonicky korespondující s obrazovou výmalbou stopu jídelny.

Vysoké mramorové sloupy umocňující dojem z celého prostoru, pocitově oddělují jídelnu od zimní zahrady a nechávají nás vstoupit do prostoru prosvětleného velkou plochou oken. Pro zvýšení intenzity přicházejícího světla byl strop zimní zahrady prosklený, v prvním patře vytvářející plochu terasy s posezením a výhleden do okolní zeleně. Prosklená plocha stropu zimní zahrady dnes již neexistuje, poté co byla v dobách předešlých zakryta sníženým podhledem. Co však zůstalo bez dalších stavebních úprav do dnešních dnů je mozaika na podlaze zimní zahrady působící v příjemném kontrastu s ostatní tmavší parketovou podlahou. Ze zimní zahrady a obdobně ze sníženého přízemí je ještě vstup na terasu a zahradu za domem směřující k ulici Des Eburons.

Ještě než opustíme přízemí, máme možnost setkat se s další raritou tohoto domu a tou je schodiště. Tak, jak by se dalo očekávat, není schodiště jedno, ale hned dvě. Jedno komfortní široké se zdobeným kovovým zábradlím jsoucí páteří celého vysokého domu určené pouze panstvu. U paty hlavního schodiště a jeho zábradlí bylo v prodloužení kovové plastiky lva instalována vysoká plynová lampa. Druhé užší schodiště v zadní části domu bylo vyhrazené služebnictvu.

První patro má neodolatelný výhled na park před domem a oblast Evropských institucí a jeden z velkých pokojů byl zasvěcen výhradně mužům coby biliárový salon, dnes je v tomto prostoru kancelář ředitele Pražského zastoupení. Vedlejší místnost sloužila jako ložnice a byla nepřímo propojená s velmi prostornou koupelnou s toaletním kabinetem a oddělenou sprchou a vanou.

Dům s koupelnou představoval vybavení na tehdejší dobu velmi luxusní a vzácné, které bylo na sklonku XIX. století málo známé. Nikde jinde v domě se s tím již nesetkáváme a to v případě toalet, které byly jen v suterénu a jedna v prvním a druhém mezipatře.

K tomu se váže další pozoruhodnost mající své kořeny době kolem roku 1860, kdy v Bruselu propukl mor. Příčinou byla zapáchající a nemoci roznášející řeka Séna, načež bylo rozhodnuto o jejím překrytí. Od této chvíle je řeka, známá již jen z obrazů starých mistrů, nenávratně svedena do podzemí. Velká panika, která se posléze strhla kolem vody a vlhkosti v domech vůbec, měla za následek, že architekti a stavitelé umisťovali toaletní zařízení na co nejodlehlejší stranu od obytných místností – nejlépe do mezipatra. S tím také souvisí důmyslné odvětrávání jednotlivých místností a domů jako celku, kdy můžeme pozorovat na fasádách umístěné podokenní mřížky a další invence zvláště dobře architektonicky začleněné architektem Viktorem Hortou. Pro úplnost představy o domě Pražského zastoupení je dobré uvést že, v druhém mezipodlaží byla boční střecha zakončena prosklením, z čehož je v plné kráse zachována jen asi jedna čtvrtina. Ostatní patra s velmi rozměrným podkrovím byla předurčena jako ložnice hostů a jiné obytné pokoje dětí či personálu.

CzechTourism