Stanislav Diviš – Obrazy

Zastoupení hl. města Prahy při EU uspořádalo slavnostní zahájení výstavy obrazů Stanislava DivišeObrazy. Akce se konala v podvečer 2. dubna 2014 za účasti náměstka primátora Václava Novotného, autora výstavy samotného a kurátora výstavy Aldina Popáji. Večerem provázely jazzové rytmy v podání Adama Tvrdého (kytara) & Tomáše Baroše (kontrabas). Fotografie z večera viz níže. Výstavu lze zhlédnout do 10. května každý všední den po předchozí rezervaci – tel:  +32 2 230 94 91, email: praguehouse@praha.eu

Řeč Aldina Popáji…

 Stanislav Diviš patří již dlouhou dobu k významným osobnostem české výtvarné scény. Jako vůdčí a výrazná postava se vyprofiloval už v začátcích své kariéry během studia na pražské Akademii výtvarných umění. Společně s Jiřím Davidem byl v tomto období organizátorem i účastníkem řady výstav pod souhrnným názvem „Konfrontace“. Série těchto výstav byla nejen možností svobodné prezentace mladých, začínajících výtvarníků, což v té době v bývalém Československu nebylo ani snadné ani obvyklé, ale byla také novým sociálním fenoménem ve výtvarném umění – organizovaná společná prezentace celé jedné generace  umělců, kteří nesouhlasili s tehdejším komunistickým režimem.

Z těchto aktivit, které byly ve výtvarném kontextu té doby neobvyklé, nezávislé na systému, skoro pravidelné a časté, pak v roce 1987 dochází k jakési personální koncentraci ve výtvarné skupině „Tvrdohlaví“. Stanislav Diviš je samozřejmě jedním ze zakládajících členů.

Od svého založení až do roku 2001 – ale v podstatě dodnes – funguje skupina „Tvrdohlaví“ jako nejvýraznější generační skupina na československé, potažmo české výtvarné scéně, která se prezentovala řadou zásadních výstav v těch nejprestižnějších institucích České republiky i Evropy. Termín „Tvrdohlaví“ je dnes v podstatě synonymem pro českou postmodernu.

Po celou dobu své kariéry je Stanislav Diviš ortodoxní malíř. Maluje vždy v oddělených sériích, ke kterým se ale po čase vrací a nikdy je neopouští zcela. Barva je pro něho stejně jako pro Platóna nositelem obsahu a podstatou výtvarného projevu. Tvar má často jen podřízenou roli, roli jakýchsi hranic pro barevnou hmotu. Snad nejmarkantnějším příkladem a ilustrací tohoto principu je jeho obraz „Svatá trojice“, na kterém je tento zásadní termín křesťanské víry prezentován a definován právě a pouze jen svou barevnou symbolikou. Všechno je na obraze podřízeno síle barevné hmoty a jejím možnostem vyprávět a definovat právě takto silné téma.

Bůh a vesmír jsou také termíny, o kterých se Diviš často zmiňuje, když mluví o svých obrazech. Často mu tyto dva termíny splývají v jeden a ten se pak emanuje v novém výrazu – „dokonalost“. Vedle „dokonalosti“ je ale v Divišově malířské koncepci ještě jedna důležitá součást – a tou je „chyba“. „Chyba“, jako důležitá protiváha „dokonalosti“, doplňuje jeho malířský koncept v celek a sama o sobě vytváří i téma, které provází celé jeho dílo. Tato relace – „dokonalost s chybou“ – je to, co Diviše přitahuje. Je to jako dialog vedený mezi člověkem a Bohem, mezi podstatným a zdánlivě zbytečným.

Tato rozmanitost a současná protichůdnost, které jsou zakotveny v samotném obsahu Divišova díla, také tvoří podstatu postmoderny od jejího počátku. Z tohoto pohledu se nezdá divné, že Diviš nutně stál u zrodu „Konfrontací“ a byl u zrodu „Tvrdohlavých“ – což je s nadsázkou jen jiný název pro českou postmodernu.

Obrazy, které jsou vystaveny v tomto prostoru, pochází ze čtyř sérií: „Střepy paměti“, „Příběhy vládců“, Květy z ráje“ a „Nechtěné doteky“. Tyto série představují další důležitý prvek Divišovy tvorby a tím je „reinterpretace“.

První série s názvem „Střepy paměti“ obsahuje obrazy, které jsou přímou reinterpretací prací českých kubistů nebo francouzského malíře Fernanda Legera. Diviš používá výrazné kompozice těchto malířů, kteří ho silně oslovují, ale nově vzniklým obrazům přiřazuje nový obsah.

Druhá série obrazů „Příběhy vládců“ je uměleckou reakcí na mayské hieroglyfy. Diviš si vybírá jen fragmenty původních historických zápisů a neprezentuje tak znění textů, ale vytváří zlomkový, nový, tedy reinterpretovaný obsah původního příběhu.

Stejně tak je reinterpretační i další série s názvem „Květy z ráje“. Vychází z vegetativních motivů obsažených ve výzdobě katedrály ve francouzském Chartres. Jde o reinterpretaci vitráží z 12. století obsahujících motivy květin a stromů. Diviše oslovuje asociace na vegetaci rajské zahrady, sestavuje jakousi koláž z původních motivů, z nichž používá opět pouze fragmenty a vytváří tak nové kompozice i s novým obsahem.

V poslední výtvarné sérii „Nechtěné doteky“ jakoby umělec reinterpretoval sám sebe. Jako základ kompozice používá Diviš útržky papírů, na kterých kdysi dělal zkoušky olejových fixů. Původní, náhodná kompozice je přenesena na rozměrná plátna, je esteticky zorganizována a přijímá díky tomu nový obsah. Tady se Diviš nejvíc přibližuje jemu oblíbené teorii organizovaného chaosu. Termínu stejně protichůdnému a přesto komplexnímu, jako je jeho koncept „dokonalosti s chybou“.

Aldin Popaja

, ,